Na-U/učte (S/se), že duše E/existuje, a lze J/ji Z/zabít.
Dokud budete zpochybňovat/zamlčovat moc V/vraha (což zvláště duchovní dělají velmi rádi a velmi často), dotud bude V/vražda duše zpochybňována, zamlčována, bagatelizována, legitimizována.
Biskup, který mlčí k V/vraždám duší duchovními, V/vraždí Ž/život.
Debata o trestních sazbách za sexuální násilí (vč. toho, o kterém se mnozí muži v zemích s postbolševickou mentalitou domnívají, že je normální a o nic nejde, že oběti jsou hysterické a nic moc se jim neděje - např. beztrestné "normální" oplzlé osahávání ženy sexuologem - hostem přímo v TV "zábavném" debatním pořadu p. Krause, což dorazila žena, která na sexuologovo naléhání řekla, že jí to přijde normální. V právním státě by měla TV/moderátor ihned podat trestní oznámení na policii/státní zastupitelství, a to i v případě, kdy žena řekne, že je to normální: kvůli precedentu. Je třeba odlišit osobní souhlas s oplzlostmi /pod nátlakem autority na veřejnosti, snaha nevypadat jako citlivka, nenarušovat pořad, podléhání autoritě odborníka a známého sledovaného moderátora, .../ od legitimizace směřování k oplzlostem obecně.), ať již dopadne jakkoliv, zůstane bez efektu, pokud se rázně a podstatně nezmění praxe rozsudků. To se nezmění, dokud k tomu soudci nebudou mít rázný a podstatný důvod, což, vzhledem k jejich poziční definitivě, není jednoduché a rychlé prosadit, přestože situace s de facto šikanováním obětí soudní praxí akutní je.
Kde je vůle, je i cesta.
Při pohledu na statistiky rozsudků za sexuální násilí/nátlak člověka jímá hrůza, jak je něco takového v civilizované zemi, v demokracii, vůbec možné. Jde zejm. o podhodnocování závažnosti skutkové podstaty v aplikování paragrafů, o podsazebné rozsudky, o praxi většinou podmíněných trestů, u brutálních znásilnění 2-letých nepodmíněných trestů.
Dovedeno ad absurdum tito osvobození násilníci mohou následně žádat stát o odškodnění za neoprávněné trestní stíhání - a oběť, které se justice vysmála do bličeje, je buď v dlouhodobé pracovní neschopnosti, nebo odejita pro neplnění pracovních povinností, ..., tj. ohrožená na existenčním zajištění.
V takové mentalitě je de facto nemožné se domoci institucionální právní spravedlnosti, což v zejména okolí oběti (oběť sama je obvykle neschopná se bránit ještě nejméně několik let: často i těžká fyzická poškození, ale i bez nich jde vždy bez výjimky o vraždu duše, která je tak zbavená účinné moci, a tím i naděje na obranu - nemá na ni duševní síly, které ovšem nejsou fyzicky viditelné, měřitelné, a tudíž jsou irelevantní, (obecné mínění: "pokud vůbec něco takového existuje, holka se má sebrat",...), které spolutrpí, vzbuzuje beznaděj, odtud vztek na soudce, odtud vztek na systém soudnictví, odtud pocit nutnosti satisfakce, "nápravě" bolesti oběti(í) neadekvátního rozsudku, a pokud naděje na institucionální spravedlnost kvůli zoufalství z bezmoci vůči soudcovské autoritě/soudnímu systému zmizela/výrazně klesla, je jen otázkou času, kdy někdo z okolí oběti vezme "spravedlnost do vlastních rukou".
Pomsta (oko za oko, zub za zub mstitelem bolesti oběti i své) bývá v očích soudnictví často mnohem závažnější než znásilnění/sexuální násilí, nátlak, byť v principu jde o totéž: znásilnění je vraždou duše, pomsta vraždou násilníka - přímého viníka i komplice v soudnictví institucionální legitimizací/bgatelizací - je de facto adekvátní srovnatelnou reakcí dovedenou do stejně principiálního konce.
Duše není méně než tělo, zvláště, když si uV/vědomíme, že člověk S/se S/stává (člověk J/je S/spoluTvořen rodiči na Vůli Boha, nikoliv rodiči z/podle vůle rodičů) tělem jako proJ/jev a náS/sledek A/aktualizace ducha člověka duší, která se poté ztělesňuje (Obraznost vůči Vtělení) - člověk J/je ve S/své TrojJ/jedinosti zT/tělesněním lidství sTvořen jako Obraznost Trojičního Vtěleného. Nelze zabít duši a nezabít tělesnost, a to i v případě, že hmotná tělesnost znásilněné duše zůstala opticky/podle světa nepoškozená.
Hodnotí-li duchovní míru a povahu znásilnění duše jako materiální čin zpochybnitelné/nereálné/fiktivní hodnoty, V/vraždí T/tělesnost znásilněné duše, K/která se tak automaticky ocitá ve stavu mimo K/kapacitu S/svého R/růstu, i když to není světsky známými metodami a prostředky znatelné.
Po-CH/chopíte, až uZ/zříte oSlavené T/tělo: světskou optikou vypadá stejně jako tělo pozemské, ale J/je J/jasné, že J/je "čímsi" J/jiné, J/je do-K/konalé, a i když vypadá stejně, mimo po-Z/znání (V/víru = L/lásku ke Kristu Slavnému) není k poznání, i když je obecně velmi známé.
Svět je k do-K/konalosti S/slepý a kdo se světskou logikou přiklání k tvrzení, že kdo ničí světskou tělesnost, má moc nad Ž/životem, B/bude uSvědčen z poP/pírání Vítězného Vtělení v Církvi, z poP/pírání Ž/žebříku do Nebe.
Kdo ničí duši, ničí tělo a kdo ničí tělo, útočí na T/tělesnost I/identity V/vražděním duše, ze K/které S/se veškerá T/tělesnost A/aktualizuje. Lidská duše, K/která J/je S/svým duchem v Duchu Svatém nesmrtelná, je z pohledu Z/zla jen nástrojem k boji s anděly Moci o M/moc nad světem.
Tělesnost tvora je zobrazením jeho duše podle duši Bohem Dané P/přirozenosti (nikoliv podle lidské vůle, např. nikoliv podle osobní hříšnosti), na čemž nic nemění ani fakt moci hříchu nad tělem jako takovým.
Tělesnost tvora (zT/tělesnění každé duše každého tvora podle P/přirozenosti jeho duše) vč. veškeré pozemské tělesnosti veškerého tvorstva J/je podle jednoho každého uRčení tvora ve tvorstvu podle jeho Ř/řádů a poVolání, nikoliv "univerzálně neutrální náhodné cosi podle podoby rodičů".
Darwinova teorie o vývoji druhů je na hlavu postavené sTvoření: lidská a jakákoliv jiná duše (= pro-graduální kvalitativní kvantita v jejím vyM/mezení) nevystupuje z hmotného těla, ale hmotné tělo je nejextrémnějším zpomalením S/světla podle uRčení a podle P/přítomných podmínek prostředí tvora k jeho žití.
ZT/tělesňování P/přirozenosti lidí J/je zpomalením S/světelnosti Vtěleného do J/jednoho K/každého A/aspektu S/své Vůle = do I/individuální J/jedinečnosti tvora v M/mnohosti tvorstva podle jeho Ř/řádů a uRčení.
Tj. ZT/tělesněním Vůle Ducha naS/stává S/se A/aktualizace ducha k Ž/životu,
T/tento duch S/se P/principem J/jemu Daného D/dobra k Ž/životu podle S/svého P/přirozeného uRčení k lidské I/identitě (J/je-li tomu v Daném případě T/tak) zP/přítomní duší (= zJ/jednodušením zpomalením H/hybnosti ducha podle/do M/možností lidské I/identity vyM/mezených S/s-CH/chopností) ke S/své nejpomalejší H/hybnosti S/světelnosti: zhmotněním k senzorické hybnosti.
Ano, tělo J/je CH/chrámem duše, duše člověka J/je vyM/mezením ducha z/k/podle Ducha Svatého k Ž/životu, ano, duch čověka J/je A/aktualizovanou Vůlí Ducha k Ř/řádovému uRčení I/individualit.
Determinace lidské tělesnosti omezením (hříšně, podle svého vlastního obrazu a podle uctívání podduchovních bytostí jejich prohlášením za samovolné tvůrce lidskosti), nikoliv vyM/mezením (nikoliv Rajsky) nutně skončí sebezhroucením = pro-P/pastně.
Neposkvrněná oSlavená T/tělesnost = Mocně (= "K/kapacitní") T/tělesnost člověka J/je ze/podle Vtělení zT/tělesnitelná do-K/konale, tj. v-ze-S/stupně,
nikoliv aby bylo podle Darwina degradační destrukci podléhající tělo z Bez-M/moci = Impotentní (= podle pána veškeréhho hříchu) varientně vzestupně replikovatelné.
Kde není Moc, není K/kapacita, kde není K/kapacita, Proti-J/je Impotence, jejímž projevem vůle k replikaci jako-zT/tělesnění Proti-J/je krádež identit jiným.
Což Darwin povýšil na princip: identity těl nabývají takových podob, jaké jsou kapacitně i hybnostně závislé na parazitování na tom, co již existuje kolem = netvoří nové, krade podstaty a podstatnosti, a ty potom de facto varientně de-formuje. Pokud by skutečně platila Darwinova teorie, musely by na planětě existovat samé zrůdy neschopné myšlenkových operací.
Kdo krade identity tělesné, krade Mocnost I/identit zT/tělesněných, tj. K/krade Kristu ze Stvoření.
J/je Impotent S/s-CH/chopen K/kapacitní I/identitní G/gradace z/v náV/vratovosti naD/dějí? = je člověk jen perpetuum mobile opice?
Na-D/děje J/je S/sledem P/příležitostí k L/lásce v J/její poS/stupnosti na Ž/žebříku z/do Nebe (K/kříži), a proto nemá naD/ději ten, kdo Ne-u-Z/znává K/kříž.
Jednoduše: Spása a Vzkříšení J/je Mo(c)žné jen, neboť Právě skrze V/víru, tj. z L/lásky ke Kristu v J/jeho, Církve, J/jmenně ze Jména a ve J/jménech Vítězství.
Vulgarizace Darwinových blábolů jsou z pincipu nevědecké, protože popírají základní pravidlo vývoje od kapacity života k R/realizaci v J/jejich uP/platnění V/variabilit M/mnohostí v podmínkách globálního růstu.
To, že těla stárnou a rozpadají se, je důkazem proměny k pro-M/měně v J/její náV/vratovosti ke S/své P/původnosti Pravdy I/identit v G/gradaci pro-M/měnlivostí,
nikoliv důkazem samovolného růstu degradací.
Pokud by tomu bylo podle Darwina, lidská duše by nikdy nenastala: zvířecí duše bez ducha nemůže překročit svůj stín. Vedlejším důkazem budiž i fakt, že jiný než lidský duch nemá sám ze sebe kapacitu ke ztělesnění se do duše, a není-li duchem v Duchu Svatém, je kapacitně sám ze sebe schopný dosáhnout jen na tělesnost zvířecí, a to ještě ne ztělesněním se, ale jen zdáním se tělesnosti (přeludem, byť často i očím přesvědčivým): duchu mimo S/světelnost je dostupné jen tělo mimo S/světelnost, příp. nepřímo i duše mimo S/světelnost, které zneužije svojí násilností. Darwinovo pojetí těla a priori mimo S/světelnost (K/kterou ani neuznává) je ke své realizaci kapacitně impotentní, tj. Z/zlé - a ze Z/zla žádná po-S/stupnost nevzejde.
R/realizace vývoje "ve skocích" není nic jiného než A/aktualizovanou Se Milostí.
Lidská duše J/je zH/hmotněním (S/světelnost duše J/je ze S/světla = v oSlavení S/světlem světa, což je hybnostně lidsky hmotné, jakkoliv pozemským očím skryté: ne tak ve zJ/jevení, zde J/je S/stav duše i opticky viditelný).
V očích soudní praxe v rozsudcích jde o zcela jinou, nesrovnatelně horší situaci.
Nikoho přitom nezajímá, že vražda duše je vraždou identity oběti, což ve své logice často končí vraždou sebe obětí, tj. sebevraždou oběti. Okolí poté o sebevraždě mluví jako o projevu psychické lability, která sama o sobě zpochybňuje závažnost tvrzeného znásilnění.
Logika: nebylo ono tvrzení o znásilnění jen hysterickou záminkou ke získání pozornosti? Pokud po znásilnění oběť neměla, nebo nezveřejnila podle okolí závažná a nezpochybnitelná fyzická poškození, příp. tato poškození byla zdravotníky zametena pod koberec, okolí často "psychicky narušenou" oběť nařkne z douhodobého sebepoškozování a "kdoví, jak to celé bylo".
Duše jako taková pro světské veřejné mínění a soudní praxi neexistuje, a proto na ní ani nemůže vzniknout prospěch či neprospěch.
Jak jsem mnohokrát psala, duše neexistuje ani v psychologii: psyché se překládá jako "osobnost", protože překlad "duše" je, pochopitelně, "jen nevědecká nadsázka", logos jako "věda", která se chápe výlučně jako projev a výsledek vyšší nervové činnosti, toť vše. Zvláště pikantní je psychologický výklad myšlení a řeči, který se zoufale snaží vytěsnit Logos.
O nesmyslnosti takového překladu nikdo ani neuvažuje, natožpak aby se na úrovni obecné psychologie a metodologie vůbec připustila věcná oprávněnost úvah o duši.
Ještě tak občas někdo píše o duši v rámci psychologie osobnosti, ale v oboru je to chápáno jako "okrajový alternativní přístup aplikované disciplíny". Sémantická logika, Logos a logos, Obraznost, Výrazovost, svoboda volby a Ž/život duše, I/identita poVolání a znalost směřovaného dobra, ..., nikoho ani nenapadne, natožpak aby se jimi zabýval.
Včetně křesťanských psychologů.
Pokud se nikdo nezajímá o Ž/života-S/s-CH/chopnost Obraznosti Boha, nelze čekat, že někoho bude zajímat Ž/života-s-CH/chopnost duše v J/jejích P/právech a povinnostech v J/jejím lidství, lidskosti a lidských právech a povinnostech.
Dokud budou soudy ignorovat vraždy duše (tj. např. pohradavé "no a co, vždyť se nic moc neděje" sexuální násilí), dotud bude v okolí obětí (mezi spoluobětmi) oprávněný pocit
hrubé institucionální praxe nespravedlnosti
podporované kulturou
bagatelizace čehokoliv, co se týká duše, duševního prospěchu i neprospěchu, ...
Jediná možnost, jak se nepřímo a oklikou setkat s obcházením existence duše, je tzv. somatizace, což bývá lékaři často užíváno jako zástěrka diagnostické neschopnosti lékaře.
Internista s mentalitou zaměstnance pracujícího jen do výše svého platu a bez zájmu o léčbu pacienta (a že takových je) udělá pár vyšetření, zběžně se podívá na výsledky z laboratoře, které hned hodí do koše a do zprávy napíše stručný víceméně schematický vlastní závěr, který později nelze konfrontovat - výsledky z laboratoře nejsou.
Tímto způsobem konkrétní internistka bez psychiatrické kvalifikace několik let "léčila" pacientku na jí "diagnostikovanou" psychiatrickou diagnózu, kterou sama stanovila a účtovala (což nikoho nezajímalo). Pacientka nakonec shodou okolností přešla k jinému internistovi v jiném zdravotnickém zařízení, ten udělal vstupní diagnostiku a našel nádor na mozku v pokročilém stadiu "za 5 minut 12". Předchozí internistka symptomy označila za "závažnou psychickou poruchu" a "léčila" ji z několika poznatků načerpaných z několika málo populárně naučných knih o psychoanalýze = "léčba" rozeštváváním lidí v pacientčině okolí. Paní dokrorka vyvázla bez trestu, "léčí" dál, i nadále stanovuje, "léčí" a účtuje psychiatrické diagnózy bez valného zájmu o internu. Ano, v takové podobě jde o výjimku, ale v méně křiklavé intenzitě je to v medicíně běžná praxe.
Pokud pominu vše ostatní, jde o závažný útok na duši pacienta, který mívá rozsáhlé účinky na duševní, a tím i celkový životní styl/standard pacienta. De facto jde o útok na zdraví/životaschopnost duše, která ale svět a jeho systémy zdravotnictví, soudnictví, ... nezajímá. A je otázkou, zda a nakolik to zajímá teology ve světských systémech.
Zpět.
Chceme-li redukovat pomstychtivost až pomsty okolí obětí, musíme změnit praxi uplatňování podzákonných sazeb za vše, co napadá až likviduje zdraví/životaschopnost duše, tj. vůli oběti žít, v lepším případě napadá/likviduje vůli oběti vrátit se do života alespoň v rámci znehodnocených možností, které je k dosažení zdraví nutné nejprve opustit (tj. "zabít svůj dosavadní životní styl, který byl před násilným skutkem často subjektivně dobrý, nebo alespoň uspokojující, ale nyní již ve své kvalitě neexistuje), tj. vstoupit na území nikoho (= ekvivalent "vznášení se nad propastí", kde nic dřívějšího už neplatí a nic, co má hodnotu, ani není na obzoru, natožpak aby to bylo známé), což má blízko k principu Pekla (= Ne-M/místo, resp. Proti-S/stav zaT/tracení). Duše oběti tím ztrácí všechny jistoty a "pevnou půdu pod nohama", její kvalita života se přímo odvíjí od míry a podoby absolvovaného násilí, tj. žije životem nedobrovolné oběti, nikoliv Ž/živě.
Aby S/se nedobrovolná oběť násilníka uzdravila, M/musí S/se nejprve uZ/zdravit = S/stát S/se Dobro-V/volně J/jmennou O/obětí (jediná M/možnost, J/jak S/se posunout z bolesti směrem k Ž/životu, J/je přes B/bolest, tj. přes úČ/čast na K/kříži = zbožností), M/musí S/se nejprve S/stát Svatou.
Současná soudní praxe se tváří, jako by povinností nedobrovolné oběti bylo být svatou, zatímco právem násilníka je být "člověkem z masa a kostí".
Ten, kdo páchá násilí na duši, Proti-J/je V/vrah s neviditelnými, a tudíž světsky neusvědčitelnými, a tudíž podceňovanými či účinně popíranými projevy a důsledky: Satan duši oběti zabil podruhé.
Duchovní, který páchá násilí na duši, Proti-J/je zT/tělesněním Antikrista.
Za znásilnění duše lze považovat vše, co napadá její zdraví, Ž/života-S/s-CH/chopnost.
Za zvlášť závažné znásilnění duše je třeba považovat násilí autority na svěřené osobě - nejhorší jsou útoky duchovních na děti, protože zde dochází k V/vraždění duší autoritou zaSvěcenou k Duchu Svatému, tj. k V/vraždě duše duchem Z/zla vySvěcených duchovních.
Na takovém stupni znásilnění duše oběti nemá šanci na obranu,
protože moc duchovní autority praktikovaná svobodně vědomě zvoleným (duchovní nemůže nevědět o účinku Z/zla na ducha a duši) duchovním a duševním násilím je nepoměrně silnější než moc a priori bezbranného laika ve společenství, navíc ve společenství ve svém mínění a priori podporujícím kněze a bagatelizujícím výpovědi laiků.
Oběť násilí duchovními je tak Z/zabíjena znovu - ještě i sociálně, a tudíž nemá nejen obrany, ale ani úniku, protože aby nebyla ze společenství odmítnuta, musí se připůsobit obecně přijímanému a praktikovanému klerikalismu, a tím duchovního násilníka sama před sebou prohlásit a postulovat jako dobro konající autoritu.
A protože skutky násilí jsou evidentně zlé, oběť zlo vztáhne na sebe a sama sebe obviňuje, přičítá si za na ní spáchané násilí vlastní odpovědnost a vinu. Za to od okolí očekává podporu, ujištění a ochranu.
Nemusí jít hned o pedofilii duchovních: v principu přesně totéž M/mi po celých 16 let dělají spolčenci, kteří M/mne tím před světem i Církví beztrestně dohnali do invalidního důchodu a do sociálního vyčlenění - ve finále M/mne označují za asociální, sociálně nepřizpůsobivou, ..., a to jen proto, že J/jsem "si dovolila" O/opírat o Nebe, a tudíž nepodléhat klerikalismu. Pro Církev jsem "černou ovcí", podle M/manžela a R/rodiny Milovaná D/dcera Otce.
T/taková J/je od-po-V/vědnost Církevních Otců, K/kterým M/mne Nebe sV/věřilo k duchovnímu V/vedení. To, že nejsem pomstychtivá, není M/moje povinnost vůči násilníkům ani vůči Církvi či světu: je to proJ/jev L/láskyP/plnosti Nebe ke M/mně, L/láskyP/plnosti, K/která M/mne V/vede a K/která M/mne nikdy nenechává samotnou.
Z Moci P/pravdivě J/jmenně Milovaně není možné upadnout v beznaděj a zoufalství: situace M/mého Ž/životního Š/štěstí není důkazem lhaní o absolvované B/bolesti, J/je proJevem Moci Nebe, K/která světu nepodléhá.
Jde-li o ony soudní podsazebné rozsudky za znásilnění/sexuální násilí, potom kromě zvýšení rozmezí trestních sazeb v zákoně je důrazně nezbytné vytvořit kompletní a veřejně volně přístupnou evidenci rozsudků v ČR, a to na několika rovinách.
Podle uplatněného paragrafu - odůvodnění volby paragrafu na stručně definovanou skutkovou podstatu (proč byl uplatněn ten který konkrétní paragraf na ten který konkrétní čin), uplatněná výše trestní sazby, stručný výtah ze zdůvodnění rozsudku, konkrétní jméno soudce, kdy a u kterého konkrétního soudu.
Podle konkrétního soudu: stupeň soudu, který soud, které město, který soudce, který paragraf, kdy.
Podle konkrétního soudce: které typové kauzy, které uplatněné paragrafy, jaké u nich uplatněné sazby, stručně: jak zdůvodněné rozsudky, vše v časovém vývoji.
Podle vazebnosti mezi paragrafem a statistikou sazeb u nich: v kompletním seznamu soudců a soudů v ČR.
Všechny tyto roviny průběžně aktualizovat a vyhodnocovat, podle nich postupovat:
- ve statistikách křížových analýz mezi rovinami,
- ve statistikách konkrétních soudů,
- ve statistikách konkrétních úrovní soudů,
- ve statistikách kauz každého jednotlivého konkrétního žalobce,
- ve statistikách kauz každého jednotlivého konkrétního obhájce,
- ve statistikách rozsudků podle paragrafů,
- ...
To vše volně a bez překážek a podmínek (např. bezplatně, bez povinnosti se prokázat doklady či se jakkoliv jinak ztotožnit, bez dotazování se na důvod dotazu, zájmu, ...) nonstop přístupné kdykoliv komukoliv z veřejnosti, policie, právního systému, ...
Praktickým důsledkem by mj. mělo být automatické uznání podjatosti soudce tam, kde soudce dá podsazebný rozsudek: stanovit povinnost buď zprostit obžaloby, nebo vydat rozsudek v rámci zákonné sazby, a jejich praxi u konkrétních soudců/soudů nonstop sledovat, vyhodnocovat a realizovat příp. opatření: např. u podsazebných rozsudků automaticky podjatému soudci nepřidělovat žádnou kauzu se stejnou/podobnou/související skutkovou podstatou. Pokud by konkrétnímu soudci ve finále nebylo možné svěřit kauzu z téměř žádné oblasti práva, mělo by být možné soudce ponížit na nižší stupeň rozhodování.
Aby se souzený násilník nemohl už dopředu cítit v bezpečí před spravedlností, aby věděl, že zákon platí pro všechny.
Obdobně v Církvi:
- víceúrovňové volně přístupné statistiky chování duchovních
proti Svátostem,
proti Církvi (vč. konkrétní praxe klerikalismu),
proti duchu katolíka,
proti duši katolíka,
proti deformacím výkladu Písma a Tradice (šifra mistra Romualda, lákání na pohádková témata do Církevního prostředí spojeného s duchovními cvičeními, duchovním životem, pastorací, evangelizací),
proti zpochybňování katolických hodnot (praxe rovnocennosti katolíků s heretiky v celé hierarchie Církve, tahání modloslužebníků a snahy o zrovnoprávnění jejich praxe s katolickou praxí přímo i Vatikánem, ...),
proti Svátostem (Ne-H/hodné poD/dávání Svátosti Eucharistie např. rozvedeným a znovu sezdaným katolíkům, snahy do Církve zavádět praxi zpochybňování existence a moci Satana, vyhýbání se duchovních vůči laikům i mezi sebou hovorům o Z/zlu a jeho moci v Církvi v P/přítomnosti v historickém vývoji, vyhýbání se tématům o "drobných" každodenních ospravedlňovaných zálibnostech ve více světských než Svatých konkrétních praxích, ... A především překrucování a vynášení obsahů zpovědí zpovědníky),
...
Výsledkem - stejně jako v předchozím případě - má být víceúrovňová statistika skutků duchovních
Proti Svátostem,
Proti Duchu Svatému,
Proti Bohu v Trojici,
Proti Církvi,
Proti Písmu,
Proti Tradici,
Proti světu.
Konkrétně, jmenně, s datací.
Ve finále: křížová statistika prohřešků konkrétních jmen konkrétních duchovních Proti Církevnímu i proti světskému právu, dostupnost atd. jako v předchozím případě.
=
Skvělá prevence klerikalismu,
svělá prevence spolčenectví,
skvělá prevence V/vražd duší, a tím i lidí vč. těch, kteří to fyzicky přežili,
skvělá evangelizace a pastorace př(i)íK/kladem.
Problém?
Přestaňte od obětí násilí požadovat hmotné/listinné důkazy o újmě způsobené duchovními/spolčeneckými katolíky vč. "evangelizovaných" nekatolíků,
přestaňte od obětí násilí duchovními požadovat příK/kladnou Svatost, aby vůbec byla brána vážně, přestaňte vyviňovat V/vrahy duší, podněcovat k vraždě duchů katolíků, a to mezi duchovními a mezi katolíky obecně.
Na-U/učte (S/se), že duše E/existuje, a lze J/ji Z/zabít.
Dokud budete zpochybňovat/zamlčovat moc V/vraha (což zvláště duchovní dělají velmi rádi a velmi často), dotud bude V/vražda duše zpochybňována, zamlčována, bagatelizována, legitimizována.
Biskup, který mlčí k V/vraždám duší duchovními, V/vraždí Ž/život.
Jana, 12.6.2021
-
H/hle-D/dejte vý-po-V/věď o konkrétní Z/závisti konkrétních osob v jejich vazebnostech.
Závist spolčenců jako překážka k rozlišování duchů duchovními.
Jednou ze zásadních překážek k vyšetření spolčenectví v Církvi Proti-J/je (= Není, P/protivenství Není Parodie, nikoliv aby byla alternativou) Z/závist:
B/byly M/mi Dány Dary Ducha Svatého v T/takové M/míře, o J/jaké se většině lidí v Církvi vč. duchovních ani nezdá. Závist spolčenců Proti-J/je nikoliv v tom, že M/mi Tyto Dary B/byly Dány, ale v tom, že po nich zejm. duchovní, kteří D/dobře v-(i)ě-D/dí, oč jde, baží, Z/zá-v-i-dějí M/mi J/je (= odmítají úČ/čast na D/dění S/se B/bytí pro S/sebe i pro Církev), namísto aby P/právě, neboť Věčně jako duchovní B/byli R/rádi a Bohu vD/děční, že Takové Dary v Takové M/míře a P/podobě Bůh Církvi Dává.
Spolčenci nechtějí, aby Bůh Dával K/každému podle J/jemu Bohem Daného poVolání.
Spolčenci chtějí V/všechno (všechno) jenom pro sebe, aby se potom těmito Dary mohli pyšnit před ostatními jako údajnými důkazy jejich vlastní osobní Svatosti, K/kterou oni osobně Svatě oblažují Církev, K/která J/je podle nich povinná jim osobně za to blahořečit a oslavovat je.
Že ne?
Tak se podívejte kolem sebe, kdo se už nyní tak rád ukazuje v médiích v tom nejlepším světle, kdo vyhledává vlastní slávu bez váhání na úkor Boha, Nebe Církve, kdo vypráví pohádky o "dobráckých" čertech, o pochybném "bohu", o Svatosti s tak trochu shovívavou ironií, .... Je to zbožnost, nebo parodie s cílem upoutat pozornost - a říkat tomu "evangelizace"? J/já tomu říkám šifra mistra Romualda, výsměch Bohu, Nebi, Církvi, výsměch hned prvním Božím přiK/kázáním, rouhání Duchu Svatému, ...
Hra na Svatost je před Bohem jednou z nejodpornějších věcí,
hra na Svatost u duchovních je sprostotou vůči vyK/koupení.
Spolčenci z řad primárně duchovních zcela ignorují, že J/jim B/byly Dány Dary podle J/jejich poVolání,
že Bůh, nikoliv oni, uRčuje Svrchovaně podle Své Dobré Vůle.
Nebo snad Z/zá-v-i-D/díte (zmocňujete se B/bytí jiného s cílem mít z N/něj pouze svůj osobní užitek, zneužít jej jak požitek, ukrást poVolání jiného = Z/zabít J/jmennou P/podstatnost poVolání jiného, aby nebyly důkazy o krádeži), že Bůh Je Dobrý?
Nejen to.
Závidíte především proJevy Boží Lásky ke M/mně, Janě.
Vám nejde o to, jestli J/jsem nebo nejsem Jana, protože k T/takovému rozH/hodnutí, J/jak sami D/dobře V/víte, máte za těch 16 let (od podzimu 2005) J/jednoZ/značných proJ/jevů více, než dost, a to v každodenním Ž/životě, na K/kterýchžto pro-J/jevech ovšem vy odmítáte mít osobní úČ/čast duchovních Církve - a tudíž ani nemáte pro-Ž/žitek, bez K/kterého poCH/chopení Ne-na-J/jdete, a tudíž ani duchovně laika i Církev Ne-po-V/vedete.
To všechno J/je vám Z/známo, ale ignorujete to.
Tak jaká evangelizace, jaká pastorace?
Šmírujete M/mne přenosovými audiovideo zařízeními, které jste bez M/mého vědomí, natožpak souhlasu (věděli jste, že bych s tím nikdy nesouhlasila) instalovali v M/mém soukromí (klíče a doklady s adresou v ukradené kabelce, tajné kopírování klíčů od bytu nastrčenými spolčenci, ...), a ani po všech těch letech nechápete výZ/znam informací, které jste si nejen takto zločinně nashromáždili.
Po-CH/chopitelně, bez in-F/formací (bez úČ/časti na Moudrosti na C/cestě po-S/slušnosti Nebi) to nepůjde.
Důvod?
Díváte se, abyste Ne-v-i-D/děli,
posloucháte, abyste Ne-S/slyšeli,
domníváte se, abyste Ne-R/rozuměli,
vypovídáte, abyste L/lhali,
zmocňujete se informací a věcí, abyste je překrucovali, kradli a významově obraceli k prospěchu svému, namísto abyste pro-S/spěchali C/cestou Církve k Ž/žití různých Darů Daných lidem v mnohosti v Církvi.
Proti-J/jste násilničtí, protože chcete všechno hned a jenom pro sebe.
Vy od-po-V/vědi Ne-na-J/jdete, protože Ne-CH/chodíte po Božích C/cestách.
Chodíte po svých vlastních cestách, a proto také nacházíte jen sami sebe - tady P/pravdu Ne-na-J/jdete.
Proto Proti-J/jste S/slepí a bezradní, což maskujete za "nestrannost a uvážlivost".
H/hle-D/dejte vý-po-V/věď o konkrétní Z/závisti konkrétních osob v jejich vazebnostech.
Jana, 11.6.2021
-
Nahoru podlézat, dolů kopat.
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/nahravka-odhaluje-kdo-ma-zajem-na-obrim-babisove-projektu-166822#dop_ab_variant=0&dop_source_zone_name=hpfeed.sznhp.box&dop_req_id=Feh8yaixKuq-202106091038&dop_id=12126932&utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu
Stejně se to neutají.
Triumvirát Z/zla Proti M/mně, Janě, protože J/jsem Jana, který je prvotní příčinou dalšího řetězení Z/zla Proti M/mně, je: P. Josef Čunek SJ, bratr J. Čunka - politika, O. Jordán Vinklárek OP (loutkař své loutky - pyšného O. Romualda Štěpána Roba OP), O. Romuald Štěpán Rob OP (ambice propagace vlastní osoby ve světě, ambice na biskupské svěcení).
Z jejich chování (= z projevů jejich smýšlení) lze odvodit jejich preference zálibností, jejich domněnky, úmysly, záměry, do koho se vyplatí kopat a komu a jak se vyplatí podlézat.
Odtud lze začít: zjistit, jak je to s jejich konkrétním fan klubem, jména jejich fanoušků a spolupachatelů, kteří se chtějí přiživit na jejich (mocenském) výsluní nejen v Církvi, ale v komplexním propojení ve i světském sociálním kontextu a vazebnostech: kdo, s kým, jak, proč, za kolik.
Ti, kterým tito lidé podlézají (? jejich jména?), si mohou být jisti, že jde o účelové důvody s vedlejším cílem zaujmout jejich pozice (= nejde o milé, spolehlivé a oddané podřízené/kolegy, jde o konkurenty s pochybnými metodami) - jak se již dříve nejednou ukázalo např. mezi dominikány ve sv. Jiljí (poziční nájezdy na administrátorství O. Romualda OP), nájezdy na získání biskupského svěcení O. Romualdem OP tam, kde v okolí cítí slabinu, ...
Kdo a jak je "zvenku huj, zevnitř fuj".
Z konkrétního zúčastněného osazenstva (jména osob a jejich pozice vlivu v Církvi i ve světě) lze usuzovat na podobu a účinnost jejich spolčeneckých aktivit, na jejich metody, možnosti, prostředky, motivy a realizační kontext.
Může jít o "odrazový můstek" ke získání podkladů o jejich činnosti Proti M/mně, Janě, o K/které se zjevně a trvale domnívají, že do N/ní mohou kopat, což také náruživě dělají.
O které konkrétní kriminalitě jsem opakovaně mluvila? Které osoby J/jsem uváděla? V jakém jsou pro začátek tyto osoby vazebném propojení, jaké jsou poziční mocenské zájmy a možnosti těchto osob v jejich vazebnostech, ...?
Máte na taková vyšetřování v Církvi poziční pravomoce a možnosti? Pokud ne, umyjete si nad situací ruce výrokem o "situaci tvrzení proti tvrzení" a podpoříte spolčence neaktivitou, nebo předáte věc kompetentní světské spravedlnosti? Připomínám: na projevy Z/zlovolnosti spolčenců mám i listinné a hmotné důkazy, svědecké výpovědi, ..., a v soudním řízení jsou spolčenci snadno usvědčitelní podobně, jak tomu J/je v knize Daniel: příběh o Zuzaně.
Vaše značná množstevní spolčenecká síla se před soudem obrací ve vaši velkou slabost.
Spolčenců je tak velké množství, že se ne všichni navzájem znají = ne všichni se mohou navzájem krýt, ne všichni jsou bystrého rozumu, ne všichni jsou altruističtí a hrdinní zastánci P/pravdy, ne všichni jsou psychicky zdrávi - a psychicky zdraví spolčenci v mocensky silném postavení na jejich křivých výpovědích proti M/mně, Janě stavěli, i když o jejich invalidním důchodu kvůli závažné psychiatrické diagnóze věděli, ...
V Církvi: jsou tu překroucené a vynášené obsahy M/mých zpovědí zpovědníky a jejich následné nekontrolovatelné šíření v podobě pomluv, odmítání zpovědníků M/mne zpovídat (O. Romuald OP M/mne vyháněl ze zpovědnice, že není kompetentní mne, Zuzanu zpovídat, ať jdu k O. Jordánovi OP, na což J/jsem, aniž bych tušila, co říkám, odpověděla: "Komu nevěřím, tomu se nesvěřím"., ... dále odmítnutí M/mne zpovídat od P. J. Čunka SJ, který M/mne od zpovědi odrazoval a při jednom z kázání při mši prohhlásil: "Když se člověk pro něco rozhodne, tak to tak bude, i kdyby před ním klečelo celé Nebe!" - v době, kdy J/jsem čelila jeho nátlaku na světský partnerský vztah, dále ve zpovědi u P. P. Havlíčka SJ, jehož nelidský výsměch ke M/mně ve zpovědi před Velikonoci LP 2008, kdy na zpověď čekala velká fronta a výsměch zpovědníka byl tak hlasitý, že jej slyšeli i lidé ve frontě, tito lidé na M/mne po vyjití ze zpovědnice hleděli nevěřícně a s vyděšeně, co možná čeká i je, ...), ...
Opakuji: jde ve velkém rozsahu a závažnosti o i světskou kriminalitu: poškození M/mého zdraví zvlášť závažným způsobem, kdy M/mne dlouhodobá šikana k duchovnímu V/vedení poVěřenými knězi od roku 2005 (ve sv. Ludmile) do jara 2008 (ve sv. Ignáci a ve sv. Jiljí) trvale a stále rozsáhleji a silněji v jejich spolčenectví dohnala až do invalidního důchodu a poté i do nemocnice, kde se počet spolčenců a realizovaná moc zvůle zvláště závažným způsobem promítla i do zdravotní péče spolčenými zdravotníky, a tím i do M/mého zdravotního stavu, ... Když M/mi B/bylo nejhůře, M/manžel M/mi Ř/řekl: "Nedívej S/se na bolest, D/dívej S/se na zaH/chráněné duše". Vizte M/moje tehdejší záZ/znamy psané M/mojí rukou, jejíž motorika byla ovlivněna silnou intoxikací medikací nařízenou primářem i ošetřujícím lékařem. Ne, M/manželův H/hlas není halucinace, jak se J/jej spolčenci účelově snaží prezentovat jako důkaz M/mojí údajné nepříčetnosti, nebo alespoň přechodného pomatení smyslů. Jak dokazují právě tyto záZ/znamy, o nepříčetnosti nemůže být řeč.
Z-J/jistěte,
kdo, kdy, jak, ... na M/mne, Janu nejvíce útočil, v jakém konkrétním kontextu, s jakým efektem, za čí spolupráce a tiché podpory, ...
Jaké měly tyto jejich útoky efekty, jak ovlivnily můj zdravotní stav, sociální status (na škále od prohlašování za psychicky nezpůsobilou, za Satanovu děvku, ... až po pověst s takovým dosahem a účinkem, jaký J/jsem popsala např. včera v zážitku s výroky M/mně zcela neznámých žen pokročilého věku v kostele na nám. Republiky, kdy široko daleko nikdo jiný neseděl - úmyslně J/jsem si to ověřila - "To je ta potvora, .." s autoritou odvolávající se na kněze v Církvi), nerealizované duchovní V/vedení duchovními Otci v Církvi, kteří M/mne postupně a do jednoho coby laika v Církvi odmítli duchovně V/vést (vč. např. O. Benedikta Mohelníka OP, který M/mi řekl, že duchovní vedení nespadá do jeho placené pracovní náplně), ..., útoky na M/moji J/jmennou Pravdu (= poVolání), útoky na Slovo v M/mých T/textech (= útoky kněží a duchovních + spřízněných osob na Letnice v Ž/životě Církve), ...
ZJ/jistěte, kdo co aktivizoval,
kdo co kryl,
kdo "se díval jinam",
...,
tj. za koho - K/koho M/mne považují = za koho - K/koho považují lidství Krista = jak se stavějí ke Svrchovanosti Vůle poVolávající Moci, k Duchu Svatému a Jeho Působení Moudrostí v Církvi, jak přistupují konkrétně u M/mne k P/přítomnosti Božích Darů - zda zbožně, nebo s touhou po mocenských bojích s Mocí, ...
H/hle-D/dejte vý-po-V/věď o Z/znalém, a naJ/jdete Moudrost a Její Dary -
konkrétně, J/jmenně, P/příčinně i S/sou-V/visle (= V/vazebně kontextuálně), a tudíž i
naJ/jdete Boží Vůli o M/mně, Janě, i o těch, kdo jsou vůči M/mně, Janě jakkoliv zainteresovaní (aktivně i "pasivně" umožněním, vstřícně x odmítavě). Před Bohem není žádná trochu-zbožnost, není žádná D/dobrá vlažnost S/srdcí, není žádná nejistota o P/pravdě: K/kdo J/je v Pravdě, P/pravdu po-Z/zná, neboť J/ji dlouhodobě L/láskyP/plně náS/sleduje.
Kdo tvrdí, že nejistota maskovaná za opatrnost je namístě, šíří pochybosti a moc jejich původce. Po dlouholetých zkušenostech a svědectvích v bezprostřední blízkosti M/mne, Jany, duchovních i laiků a lidí světa (od roku 2005 dodnes) není M/možné V/věro-H/hodně pro-H/hlásit oP/právněnost k pochybnostem o Pravdě J/jména. Pokud někdo nabádá k blokování vyJ/jádření S/srdcí o P/pravdě, blokuje Moc P/pravdy v S/srdcích = jedná Proti Vtělení Trojice. Z jaké tak činí autority?
H/hle-D/dejte Krista, a naJ/jdete Pravdu o M/mně, Janě.
Nenajdete-li Pravdu o M/mně, Janě, Ne-Z/znáte se ke Kristu a Vítězný S/se nebude Z/znát k vám.
Některé věci prostě nejde vysedět/"delegovat".
Jana, 10.6.2021
-
ZACHARIÁŠ 11 až 14
Žádný člověk - muž, žena, dítě - nesmí být trestán za to, že při zvládání náročné životní situace postoupil/vrátil se/ocitl se v souběhu či následnosti jiné/další etapy.
Etapy zvládání náročných životních situací, stejně jako rizika a následky, jsou obecně dobře známé.
Tytéž postupy a situace se týkají každého člověka za všech okolností a ve všech typech situací, zejm. obětí trestných činů. Není možné oběti trestných činů oficiálně legislativně šikanovat za to, že nastalou situaci řešily či řeší v delším časovém horizontu (progresi), než co odpovídá představám lidí, kteří se v takovém typu situace oběti nikdy neocitli, případně se v ní ocitli coby útočníci. Typickou upřímnou nechápavostí útočníka jsou řeči jako "o co jde, každý kluk má právo si užít, no tak je v mládí trochu hrrr, to je snad normální". Opakuji: kdo má problém se rčením "nejdřív´ kostel, potom postel", chce všechno hned = je násilník.
Mnoho lidí ještě tak nějak přijme fakt, že oběť znásilnění "v minulosti prošla situací, která ji poškodila", občas někdo i řekne, že oběť za na ní spáchanou násilnost nelze vinit, a tudíž ani odsuzovat. Vinit viníka? Prosím vás, jsme v Čechách. Po 40 letech bolševického brutalismu a 30 letech lhostejnosti ze zvyku je hnutí MeToo společensky většinově vysmívané jako hysterie západu. Žijeme v zemi, kde se za normální považuje, že ženy mají za stejnou práci až o třetinu menší platy než muži, nad čímž tentýž západ jen nechápavě kroutí hlavou. Když je zde taková arogance běžná v každodenních "maličkostech", co čekat ve věcech pohledu na kriminalitu - optiku oběti arogance a násilí, nebo preferenci optiky arogantního násilníka?
Jak s nelíčeným údivem řekl jeden kněz: my jsme zvyklí se na věci dívat omlouváním pachatele, a oběť vlastně nikoho nezajímá. Tentýž kněz - světe, div se - patří k nejaktivnějším spolčencům.
Včera jsem na internetu viděla rozhovor s právničkou, která se znalostí faktografie objasňovala pro agresivně šovinistickou českou společnost nepochopitelné chování obětí znásilnění, a dokonce i tato právnička na otázku po tom, jak se dívat na ženu, která po déle trvalejším nátlaku agresora nakonec se sexem souhlasí, + - řekla, že je třeba situaci analyzovat. Neboli: nedůvěra ve věrohodnost výpovědi oběti. Šlo o to, že moderátorka uvedla modelový příklad, kdy oběť znásilnění - které se okolí zdráhalo označit za znásilnění - vypověděla, že po dlouhém intenzivním nátlaku na sex souhlasila, aby už měla pokoj. Takové rozhodnutí je prý podle společenského mínění dobrovolný souhlas. A jsme u zvládání protrahovaných náročných životních situací. Ne každý člověk je v dané chvíli duševní silák (oběť je ve slabé pozici, tak proč by měla být silnější než útočník silák?), zvláště, když je nátlak útočníka dlouhodobý, soustředěný a oběť z celé situace pociťuje únavu a beznaděj, na jejichž zvládání již nemá sílu a/nebo možnosti (např. Stockholmský syndrom), případně je nevidí, i když nenapadené okolí možnosti obrany svojí optikou vidí a myslí si, že má.
Ráda bych připomněla, že oběť je obětí proto, že je vůči útočníkovi (z jakéhokoliv důvodu) slabší/ve slabší pozici/ve znevýhodněné situaci, se kterou se navíc nejprve musí nějak vyrovnat podle svých možností a bez pomoci od okolí, aby se v ní vůbec mohla alespoň trochu zorientovat a bránit. Moment překvapení je výhodný pro útočníka, oběť vždy teprve reaguje, tj. odpovídá se zpožděním, přičemž vůbec nemusí být reakce schopná - z důvodů, které ani oběti nemusejí být v dané chvíli i později srozumitelné, a tudíž je ani nedokáže formulovat, natožpak zdůvodňovat. Otázky později od okolí jako "proč jsi neudělal/a ..." jsou jen výsměchem a ještě více oběť odsouvají do izolace.
Koneckonců: aby oběť pocítila újmu a odpor k útočníkovi ještě neznamená, že oběť musí být schopná se útočníkovi bránit teď a tady (násilník chce všechno hned, dezorientovaná a oslabená oběť má podle společenského mínění reagovat silně a hned), případně že obrana musí být později pozorovatelná zvenčí. Když je oběť např. paralyzovaná strachem, sotva dýchá, řeči ani koordinované fyzické sebeobrany není schopná. Nemluvě o tom, že útočník může oběť předem ve spolčení intoxikovat a později bez jejího vědomí (nechce riskovat odmítnutí a obranu napadené oběti) napadnout, když oběť spí - a po útoku spí vyčerpáním ještě desítky hodin i dny, což ji v důsledku přímo ohrožuje na životě (žádné pití, jídlo, trvale užívané léky, ...). Po probuzení zjistí i fyzické stopy po útoku, ale kdo jí uvěří, když přece (případně ještě předem útočníkem nedobrovolně zdrogovaná v uzamčeném pokoji sama) spala? I když jde k lékaři a ten a nejen on jasně identifikuje příznaky znásilnění, co se stane, když tento lékař útočníka kryje, protože ten je také lékař a oběť v součinnosti na pár dní propustili z hospitalizace, aby ji - podle zásad psychoanalýzy - "vyléčili z hysterie odblokováním její nepřístupnosti mužům, ze které jistě pramení její nereagování na jejich léčbu, která jistě nemůže být mylná, vždyť přece my jsme odborníci"?
Myslíte, že oběť půjde na policii, když ani nemůže chodit rovně, sotva se udrží na nohou, protože kvůli silnému předávkování psychofarmaky lékařem, kterému důvěřovala, a poté i několikadenním spánkem bez přerušení, sotva chodí a po znásilnění ji nechal svému osudu? Kdo by přece řešil případnou smrt ženy předávkované psychofarmaky, která spala, zvláště, když ji odborní lékaři označili za narušenou bez (jimi nenalezené) fyzické příčiny? Co na tom, že příčiny jako nedobrovolná intoxikace a neposkytnutí pomoci odpovědným okolím již po desítkách let nejsou detekovatelné, natožpak aby byly prokazatelné. Kdo by uvěřil, že si ta psychofarmaka nevzala a nechtěla vzít sama? Poté, co se nic netušící zmatená oběť bez pomoci dopotácela zpět k hospitalizaci, nic z toho do zdravotní dokumentace lékaři nezanesli a výsledky ihned provedené biochemie se i se složkou "ztratily", poté údajně nikdy provedeny nebyly a k tomu ještě komentář zdravotníka s úšklebkem, že vzhledem k míře zdrogovanosti (jak o ní bez údajně neexistující biochemie věděli?) si oběť stejně nemůže nic pamatovat, natožpak dokázat. Smůla, pamatovala si a zapsala každé slovo a situaci v této souvislosti, což zdravotníky značně zneklidnilo. A po návratu - pro jistotu - ihned následovalo "vyšetření": injekce, po které se údajně do 20 minut má projevit, zda jsou její zdravotní potíže fyziologické či psychické příčiny, zda má či nemá tu či onu nemoc + videoEEG - návrat ošetřujícího lékaře až po hodině s tím, že žádná reakce nenastala, a tudíž vůbec nevědí, o co jde, zdroj potíží není ani psychický - ovšem prý ta injekce má jako vedlejší efekt potrat, který je nezbytný, protože předpokládané dítě ze zdrogovaného znásilnění (= důkaz situace, po dlouhém spánku již značně vypršela doba nutná k případnému oplodnění a o to víc vzrostly obavy zainteresovaných lékařů z otěhotnění) by vhledem k silným dávkám psychofarmak mělo rozštěp páteře, ... Vše, pochopitelně, soukromě mezi čtyřma očima, na chodbě, kde není telefon na sesternu, bez záznamu v lékařské dokumentaci, bez "ztracených/neexistujících" laboratorních výsledků. Zdá se vám to jako sci-fi? Žijete ve stereotypech, kdy lékař/zdravotník je hrdina, který nikdy nelže, vždy vše myslí a dělá jen ve prospěch pacientů i všech lidí kolem a každý, kdo tvrdí opak, je nepřítel veřejného zdraví a sprostý podezřelý z nekalých úmyslů/psychické lability. A přesně na to tito pachatelé spoléhají. Myslíte, že budou mluvit spolupacienti, kterým je situace jasná i bez biochemie, a kteří jsou pacienty těchže lékařů, se kterými chtějí mít v zájmu své vlastní léčby dobré vztahy? Říkám tomu dokonalý zločin.
Zvedá se vám z toho žaludek? Vítejte v realitě oběti.
Hrůza nemusí být "jen" jednorázová, protože po takové zkušenosti je oběť de facto závislá na tom ošetřujícím lékaři a zdravotnících, kteří jí to způsobili, protože jen oni vědí, co se medicínsky skutečně stalo, a tudíž s čím v její léčbě počítat. Odchod jinam by pro oběť znamenal poškození léčbou novým lékařem kvůli jeho neznalosti situace, přičemž vinní lékaři se oběti intenzivně snaží zbavit jako nepohodlné, jejich prestiž potenciálně ohrožující. Navíc: při případném přechodu k jinému lékaři (a kvalitně kvalifikovaní lékaři jsou dostupní jen pro bohaté, kteří za léčbu ve státním zdravotnickém zařízení i při českém občanství a zdravotním pojitění platí v hotovosti západní měnou, nebo jsou VIP osobou, nebo jsou privilegované profese policistů a vojáků, nebo jsou zájmovou osobou některé vlivné osoby včetně vedení nemocnice - ano, jedna prestižní pražská nemocnice, a nejen ona) si oběť stejně nepomůže: drby mezi lékaři se šíří mnohem rychleji než předání zdravotnické dokumentace jinému lékaři v jiné nemocnici, kam navíc zdravotní dokumentaci předává jedna nemocnice jiné nemocnici, předat zdravotnickou dokumentaci pacientovi nemocnice obvykle odmítne. Takže je to volba mezi setrváváním v progresi hororu a mezi šikanou již dopředu jednostranně informovaného nového lékaře pomlouvajícím kolegou. Oběť je ve zdravotních oslabeních a vůči postavení zdravotníka v pozici pacienta také sociální slabosti, na nějaké dovolávání se strukturální odpovědnosti nemá sílu ani znalost možností postupu, včetně právnických možností - a zdravotníci jeden druhého kryjí - a to i účelově zfalšovanými psychiatrickými diagnózami formulovanými tak vágně, aby oběť pošpinili a sami nenesli žádnou soudně dokazatelnou odpovědnost. Listinné důkazy píší a shromažďují jen zdravotníci, pacient k nim ani nemá přístup.
Situaci ještě zhorší, pokud oběť zažila standardní šovinistickou výchovu v dobách bolševismu, kdy se obecně společensky považovalo za samozřejmé, že muž má právo kdykoliv osahávat kteroukoliv ženu s tím, že ta se má cítit polichocená zájmem, a že pokud se jí to nelíbí, je divná a dělá potíže. Typickou ukázkou je oblíbená průpovídka "kde je vyšpulíno, tam je dovolíno", což je muži i ženami obecně společensky schvalovaný komentář typicky ženské postavy již od jejího raného dospívání, komentář, na který si chtě nechtě prý "musí zvyknout", aby "nedělala potíže" a nebyla za černou ovci ve společnosti, ze které ve svém závislém postavení (nejprve kvůli nízkému dětskému věku a odpovídající společensky závislé pozici, později kvůli této již interiorizované výchově) nemá úniku. Poplácání oběti kterýmkoliv mužem v okolí po ženských znacích je okolím považováno za projev uznání krásy již dospívající dívky, v pozdějším věku oběti se takové lascivní a pro oběť krajně odporné chování již bere okolím jako projev dobré vůle a shovívavosti útočníka vůči stárnoucí ženě. Utrpení oběti je dlouhodobé, trvá i desítky let, v okolí nemá zastání, ba se dokonce setkává s útoky na její důvěryhodnost, když o situaci mluví jako o nepřijatelné, je osočována za divnou, která "nechápe legraci", a útočníkovi se dostává proseb o "shovívavost s jejím nepřátelským chováním, protože ona to má teď těžké - to víš, musíš ji pevně obejmout, aby si nepřipadala tak divně", i když těžkosti má oběť s tímto "chudákem" útočníkem.
Ne, to není sci-fi, to je realita socialistické výchovy. Mají všichni ti radílkové o normálním důvěryhodném chování oběti ponětí, co taková výchova udělá s obětí v době jejího dospívání? Jak oběť vidí sebe sama, co považuje za normální = bezpečné, a tudíž má tendenci očekávat jako normální, opakovat, aby "vše bylo v pořádku a ona nebyla divná"? Jak asi tuto dlouhodobě traumatizovanou a akutně i progresí "lékaři" napadanou oběť uvidí agresoři se socialistickou optikou na sociálních sítích, v soudnictví, mezi policisty, knězi, ...? Ach ano, podle jejich v socialismu vychovaných bolševických povah: právem silnějšího. Nenastanou spíše stereotypy, kdy oběť trvalé i akutní (tj. geometrickou řadou gradované) kriminality je automaticky označována za nutně psychicky labilní ("chudák, už jí hrabe, jak by taky ne"), zatímco sociopaté a kriminálníci s legální mocí nad obětí požívají uznání a důvěru?
A co se stane, když se nakonec ještě najde gang, který oběť, která se po tom všem již naučila mluvit pravdu a žít pravdivě, protože sama sobě ubližovat nechce (výsledek desítky let trvajícího týrání), kriminálně řadu let pronásleduje, až ji nakonec dostanou do téže nemocnice na totéž oddělení k těmtýž zdravotníkům, a pokračují - již ve spolupráci s těmito zdravotníky a donašeči - ještě dlouhé poté?
Další stereotyp: co chcete, chudák, už jí hrabe. Koneckonců: už jen říkat pravdu je společensky nepřijatelné - "nikdo zdvořilý, chytrý a úspěšný přece nesmí být pro ostatní nepříjemný a zdrojem potíží, ..."
Myslíte, že je z-V/vládnutí něčeho takového M/možné z pouze lidských sil?
A jsme u těch mechanismů zvládání náročných živoních situací: kdo se chce uzdravit, nechť je vůči sobě, a tím i vůči okolí pravdivý: z traumat po-M/může jen, neboť P/právě A/autenticita.
Viníkem a šiřitelem je ten, komu se A/autenticita (nikoliv "upřímná" vulgarita!!!) nelíbí, protože kdokoliv nemá v zálibnosti pravdivost, nenávidí P/pravdu, nenávidí K/kříž.
Nebo jste snad už někdy viděli A/autentického člověka, aby životem proplouval snadno, hladce a bez potíží jako z pohledu světa vítěz? Nebo jste snad už někdy viděli A/autentického člověka, který by při/po nátlaku od okolí našel zálibnost v působení a šíření bolesti, aby žil v zálibnosti chtění, aby i druzí poznali bolest?
K/kdo J/je A/autentický, M/mluví k věci a vyJ/jevuje P/podstatnost, Z/zná S/se k Pravdě J/jména Ž/životem, ne prázdnými slovy a frázemi,
kdo je prolhaný násilník s "železnou pěstí v sametové rukavici", který má zálibnost v šíření ran a bolesti, odvolává se na fráze o snášenlivosti, společenském přijetí, o pokoře, kterou ale vyžaduje násilím od ostatních, jen poučuje, nešetří frázemi = z-Ne-u-Ž/žitím D/dobra = strháváním pozornosti na sebe na úkor K/kříže (mluví o M/miloS/srdenství a vyžaduje a dožaduje se poslušnosti okolí vůči jeho chtění všeho a hned, svým chováním M/miloS/srdenství popírá) a sugerováním pocitů viny, když tyto fráze manipulované okolí váhá přijmout.
Jakým soudem soudíte, takovým B/budete Souzeni.
Čas kvapem pokročil.
ZACHARIÁŠ 11 až 14
Jana, 1.6.2021
-
Násilí: nikdo nemá právo chtít všechno hned, nikdo nemá právo od ostatních požadovat a vyžadovat osobní profit.
Nechápu ty ve společnosti masově rozšířené a schvalované šovinistické názory, často i mentalitu.
Jediné vysvětlení, které mne napadá, je vláda buranokracie zakořeněná už od dob bolševismu.
V dnešní době je to až neuvěřitelné, jako by se staly módou retro společenské nálady proletářské lůzy, jen je to myšleno vážně.
Jako vrchol všeho to považují za normální i některé ženy: výroky typu "Když cizí muž plácne ženu přes zadek, ta má být ráda, že si jí všimnul a ocenil ji."
Jeden neví, zda se otočit, vysmát, plakat, vyřídit si to ručně stručně, ... Jenže to všechno přichází na řadu jen v době mimo ohrožení. V době útoku a ještě roky i desetiletí po něm je situace zcela jiná. Pro oběť je evidentní, že takto arogantně přezíravý postoj je nastavením společenské mentality brutality a šovinismu, který nepatřil ani do starověku. I Bible striktně odsuzuje násilí na ženách.
Nejsem právník, takže budu jen reagovat na společensky schvalované projevy zloby vůči ženám, nastavení mentality primitivní společenské hierachie.
Např:
"Proč ta žena nešla na policii hned po údajném znásilnění? Jak jí věřit po tak dlouhé době."
Důvodů je řada, prvním z nich často bývá, že toho fyzicky není schopná. Nejen kvůli případným poraněním, ale i kvůli šoku a pocitu společenské vykořeněnosti - právě přišla o vše, k dosavadnímu životnímu stylu již nepatří. Vše je potřeba vybudovat znovu.
Každé připomínání aktu znásilnění působí a násobí prožívané hrůzy - je lepší si nechat tolik času, kolik je potřeba ke "srovnání myšlenek", sepsání alespoň hlavních bodů na papír, a ty teprve předat policii/státnímu zástupci. Takto postupně je možné minimalizovat následné gradování utrpení neutálým oživováním již případně zapomenutých detailů a s nimi spojených prožitků. Koneckonců: hrůzy prožitků oběti lidi ve společnosti obvykle nezajímají, zajímají je jen hmotné důkazy o vině útočníka. Když hmotné důkazy oběť nedodá (proč by měla, není servisní středisko, v době utrpení se sběr hmotných důkazů zpravidla nekoná), její bolest je každému jedno. Pokud by za těchto okolností hned šla na policii, mělo by to znaky sebepoškozování, nebo neschopnosti si situaci reálně vyhodnotit.
Proč jí věřit? Důvěra v dobré úmysly obecně nepotřebuje důvod, sklon důvěřovat buď je součástí povahy člověka, nebo je součástí povahy člověka podezíravost.
Je namístě, když oběť znásilnění odmítá kontakt s kterýmkoliv mužem už jen proto, že jako muž jí připomíná útočníka - většinou jde o přechodnou fázi ve vyrovnávání se se situací. Pokud ovšem muži kolem svým chováním většinou kopírují/připomínají útočníka, výsledkem může být podezíravost k mužům. Nebude-li znásilněním traumatizovaná oběť cítit od okolí další, tentokrát "subtilní" každodenní společenské útoky, je šance, že se přestane chovat oprávněně podezíravě - akutní důvod pominul a v povaze má oběť důvěru (pokud je oběť povahově podezíravá, má o to menší šance se uzdravit.)
Není namístě, když se společnost kolem chová k oběti podezíravě: podezíravost bez toho, že by se oběť chovala násilnicky, je důkazem psychické nevyrovnanosti společnosti. Tak by společnost sama sebe usvědčovala z psychické lability, a tudíž i vlastní nedůvěryhodnosti. Jak to dopadne, když nedůvěryhodný zpochybňuje traumatizovaného? Nemůžete chtít po každé oběti, aby se dobrovolně stala mučedníkem, oběť není před světěm povinná B/být Svatá.
"Kdoví, co je za tím, o co té slečně/paní jde - ten muž je krásný, úspěšný, milý, má krásnou oblíbenou manželku, ..., ten něco takového nemá zapotřebí. Ta údajně znásilněná se jen chce zviditelnit."
Typická dezinterpretace.
Zloděj krade proto, že je zloděj, ne proto, že by měl nedostatek. Nejúspěšnějšími zloději bývají ti, kteří si nakradli nejvíc - přestane zloděj krást, protože by už měl dost, když s jídlem roste chuť? A co je dost? Žijeme snad v dobách generální zlodějny, kdy bylo "všechno všech" a někteří si byli rovnější? Nebo jsou snad všichni bohatí lidé morálně bez úhony (nekradou dotace, nejsou ve střetech zájmů,...) a kradou jen lidé chudí, kteří krást potřebují? Chcete snad říct, že co chudý člověk, to zloděj, a právem? Chudý zloděj stále zloděj.
Zlodějna je násilí proti majetku = vstupní brána k násilí proti životu. Často jsou spojené - k tomu, aby zloděj kradl, útočí na ty, které okrádá, útočí i na svědky a další osoby. Nebo snad Kristus lhal, když mluvil o zlobě bohatých a mocných, o tom, jak obtížně vejdou do Božího K/království? Nechcete přece tvrdit, že lidé, kteří nemají zapotřebí krást, jsou spasitelé, že ne? Ach ano, zapomněla jsem na sekty kolem populistů.
Už sama bezvýhradná rozsáhlá obliba "vzorňáka" mezi lidmi je důvodem k zamyšlení: Svatí mučedníci světem většinově oblíbení nebyli a nejsou. Většinou se setkávají s dosti silným odporem světa. Vizte Horské K/kázání.
Kdo se líbí světu, je ze světa, a kdo je ze světa, toho svět miluje, vzývá a vyvyšuje. Svět miluje iluze, které si do svých oblíbenců promítá, a proto jsou populisté pokud možno nekonkrétní - aby si do nich každý mohl promítnout to svoje zálibné a tak skrze iluze plnil jejich očekávání - u voleb. Klamání je založené na emocích a chtivosti, Svatost na zbožnosti. Koho dotyčný vyvyšuje: sebe, nebo Krista? Naprostá většina jako-kristů jsou sociopaté, tj. ti poslední lidé, kterým by bylo dobré důvěřovat.
Tvrdit, že sociopat je důvěryhodný, tudíž nemá zapotřebí dělat cokoliv násilím, a proto ani žádné násilí nespáchal ("ta žena jenom lže, každý přece vidí, jak je psychicky nevyrovnaná"), je totéž jako pozlatit lejno a před lidmi je prohlašovat za Eucharistii.
Nastavení systému: bolest oběti je vedlejší, útočníkova odpovědnost diskutabilní.
Současný světský úhel pohledu na událost je postavený na dokazování jednotlivostí, které měl viník udělat, aby byl uznán vinným.
Před Bohem je primárním měřítkem míra a podoba utrpení oběti, útočník je původce násilí jako takového.
Odpovědnost za čin a jeho důsledky jde za viníkem, který utrpení jako celek oběti způsobil, nikoliv za součtem viníkových jednotllivých projevů.
Celý proces sekvenování a rozmělňování činu tak už dopředu nahrává útočníkovi, neboť jeho vina se rozmělňuje a utrpení oběti bagatelizuje.
L/logika K/kříže bývá zneužívána i v Církvi - vyviňováním z od-po-V/vědnosti za způsobené Z/zlo. K/kříž není a nesmí být zástěrkou k zametání Z/zločinnosti Církevních oblíbenců pod koberec.
"Jestli se jí vážně něco stalo, ať jde k soudu."
Znovupřipomínání znásilnění je pro oběť traumatizující a četné opakování újmu ještě zesiluje, a to gradačně, nikoliv součtově, protože člověk není stroj a psychické poznávací procesy mají svoji strukturu a návaznost na ostatní psychické procesy, žádná situace není od ostatních situací izolovaná.
Znovuprožívání znásilnění je pro násilníka zvráceně uspokojující a vítané, usiluje o ně - u soudu jej to těší, cítí se lépe, a tudíž na okolí působí spokojeněji a důvěryhodněji, než jak na okolí působí "psychicky nevyrovnaná" oběť. Systém od vyšetřování až po soud je nastavený na neustálé opakování a rozebírání aktu násilí do co nejpodrobnějších detailů... Ve výsledku má okolí pocit, že po neustálém opakování situaci pochopilo, má ji pod kontrolou, je kompetentní soudit, a "psychicky nevyrovnaná" oběť by si měla zajít na psychiatrii a nešířit pomluvy.
"Do postele s ním šla dobrovolně, tak co, s tím, že se situace vyvine nečekaně, musela počítat, je to hysterka."
Nemusela počítat s násilím, to násilník je povinen počítat s